Výročí úmrtí spisovatele Karla Poláčka 21. ledna 1945 v polských Gliwicích
Smích, který přežil, a ticho, které mrazí
Rychnov pro něj nebyl jen kulisou; byl jeho celoživotní inspirací i kotvou. I v těch nejtemnějších chvílích, kdy čekal na transport do Terezína a později do Osvětimi, se ve svých myšlenkách vracel sem. Právě tehdy, na prahu tragédie, vznikala slova o klukovských rošťárnách Petra Bajzy. Je v tom až mrazivá symbolika – zatímco se svět kolem něj hroutil do nelidskosti, on budoval pomník obyčejné lidskosti a humoru.
Jeho smrt v koncentračním táboře je jizvou, kterou čas nezahojí, ale jeho dílo je důkazem vítězství ducha nad brutalitou. Až dnes půjdete kolem sousoší Bylo nás pět nebo pohlédnete směrem k synagoze, nevzpomínejme jen na „spisovatele z čítanek“. Vzpomeňme na souseda z Panské ulice, který miloval život a lidi v něm.
Karel Poláček nám zanechal smích. Naší povinností je nezapomenout na to ticho, které přišlo po něm.
